Nedělní chvilka poezie

E os cães vão deixar de morder.
E as abelhas vão deixar de picar.
E tudo isto há-de acabar.
E tudo o que é bom.

E vamos fazer amor.
À moda antiga.
Com os olhos vendados.
E uma perna às costas.

(A Orelha de Deus, Jenny Schwartz)

Všem nelusofonům se tímto omlouvám za zcestný příspěvek, ale když mě se ta báseň děsně líbí, i když nemůžu řct, že bych ji zcela pochopila. Je to vlastně překlad kousku z divadelní hry NY autorky a v originále se to jmenuje God´s Ear (překvapivě), if anybody´s interested.
Aby nelusofoni nepřišli v nedělní chvilce poezie zkrátka přidávám nedělní písničku, ale pozor, není moc skočná. :)
http://www.youtube.com/watch?v=iyKXEdnN8b4&NR=1&feature=fvwp

Večerní idyla (13°C)

Primeiro exame už máme za sebou, tak jsem si dovolila (a ještě dovolím) menší flákačku. Dnes to byl vlastně můj první Lisbon by night s foťákem:).

Kromě turistů a jiných podivných lidí se ulicemi táhnul nasvícený kouř ze stánků s pečenými kaštany, že by si nezasvěcený mohl myslet, že někde hoří. V kašně na náměstí Dona Pedra IV. byla úplně zpěněná voda, že to vypadalo, jak hladina českýho půllitru (podezřívám, že tam někdo nalil nějaký mýdlo, nebo nevím...ta druhá kašna na stejným náměstí měla vodu úplně normální). A na Rossiu mě při focení vyděsil bezdomovec, když mořil obligátních 50 centů, tak jsem pak už radši šla domů.:) (...přísahám, že jsem s sebou neměla ani cent! jen lítačku, klíče a foťák...no, dobře, taky jelení lůj, ale ten by asi nechtěl...)

http://picasaweb.google.com/julika.pinguin/20091128Lx_by_night#

(Předem varuju, že nejsem moc dobrý noční fotograf, takže tentokrát můžete obdivovat různá stádia rozmazanosti.)

Sexta feira - primeiro exame

Možná byste si mohli myslet, že se tu jen kochám a sluním (a tak trochu je to i pravda) - http://picasaweb.google.cz/julika.pinguin/20091122AlfamaEtc#, ale abych si malinko zachránila tvář, tak takhle teď začíná vypadat můj pokoj (foto není moc dobré, protože jsem to samozřejmě fotila večer, při dlooooouhéééééém studiu ;).

K vyzvednutí

Cestou po schodech do našeho druhého patra míjím pokaždé před prvním patrem takovou malou rohovou poličku. Vůbec není nudná. Před pár týdny se na ní objevil kolíček a já několik dní přemýšlela, jestli ho zabavit, že by se nám hodil. Pak kolíčku přibyla společnost, ponožka. Bavilo mě to rozrůstání. Za pár dnů přibylo tričko. To už mi přišlo opravdu zábavné a dalších pár dnů mi trvalo, než mi došlo, že to humorné tričko je MOJE! A že spadlo ze šňůry, když posledně tolik fučel vítr, a někdo ho na dvorečku (kam nemám přístup) sebral a dal k dispozici na zmiňovanou poličku.
Včera mi při věšení prádla spadly na dvoreček silonky. Vědoma si existence poličky, pomyslela jsem si jen "don´t panic" a byla zvědavá, jak dlouhá je vlastně doručovací lhůta. No, kratičká! Dneska cestou ze školy jsem si svůj oděv vyzvedla na obvyklém místě. Parádní servis, mnohem lepší než Česká pošta i Correios dohromady!:)

PreNatal

Ač to vypadá značně nepravděpodobně (zvláště z pohledu středoevropanky) i do Lisboa se blíží Natal, tedy po našem Vánoce. Ovšem musím říct, že dnešní "předvánoční počasí", stejně jako vánoční výzdoba ve městě, se mi zamlouvá víc než to naše (tvrzení o počasí neplatí, pokud je krásně nasněžíno).

http://picasaweb.google.cz/julika.pinguin/20091119PreNatal#

My very first apfel strudel

Myslím, že jsem nikdy nic sladkýho neupekla úplně sama a jestli jo, tak to rozhodně nebyl štrůdl. Až pozvání na oslavu narozenin mého brazilského spolužáka mě motivovalo k větší samostatné akci. Sice jsem ten štrůdl nakonec dělala o den později a pro českou kamarádku na odjezdu, ale to už je jiná pohádka.
Každopádně akce to byla zajímavá. Kvůli svému nápadu jsem absolvovala učenou dišputaci s indem/pakistáncem na téma "máte pečící papír, ne, papírové ubrousky jsem nemyslela, nevadí", abych nakonec pořídila pečící alobal v Minipreço. (Úplně nejdřív jsem se pokusila umýt náš jediný plech, ale to jsem nakonec vzdala.)
Celkem bez úhony jsem nakrájela jablka na pidikousky (přesně tak, struhadlo máme jen to pidi na parmezán) a úspěšně tím naplnila těsto, ktéré zákeřní domorodci prodávají už vyválené a navíc vykrojené do kulata, což se mi zrovna moc nehodilo, ale tak aspoň mám výmluvu, kdyby měl někdo nějáké pochybnosti o tvaru výsledného produktu.
Myslím, že potom se muselo mojí babičce velmi škytat, protože když jsem finální balík potírala vajíčkem pomocí lžíce místo mastipírka, tak jsem na ni, coby zkušenou kuchařku, dost myslela...co by na to asi říkala. Jediný štěstí bylo, že v tu chvíli nebyl nikdo v kuchyni , protože pokud by udržel vážnou tvář v průběhu mého vědeckého potírání, tak by se mu to zcela jistě nezdařilo potom, když jsem odstraňovala papír, na kterém se těsto prodává, z podštrůdlu a transportovala ho na plech. To, že naši plynovou troubu zapalujeme špagetou, už nemůže nikoho překvapit. :)
Ale bylo to jedlé a brzo mě čeká repete, snad už nezapomenu koupit rozinky.

Sun is back!

Už jsem úplná jižanka, tři dny deště a mě to úplně rozložilo. Chybělo mi slunce! A přitom ani nebylo zima! (teda samozřejmě když nepočítám vnitřek bytu). Každopádně dnešek mne odškodnil, krásný den studenstva!...i vám všem! (A to tady ani nikdo neví, jak důležitý je dnes den ;).)